THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hneď po tom, ako som si prečítala na zadnej strane obalu knihy jej stručný obsah, vedela som, že to nebude kniha, ktorú by som chcela čítať dvakrát. Niežeby mala byť nekvalitná, ale jednoducho preto, čo bolo viac ako evidentné: že nepôjde o žiadny veselý príbeh. Prvý odsek teda rozhodne nesklamal moje očakávania, no nebol ani desatinkou hrôzy, čo mala nasledovať.
„S bratrem jsme museli vzít svět do svých rukou, protože jednou ráno chvilku před rozedněním vypustil táta bez varování duši. Jeho tělesné ostatky v bolestné křeči, z níž nezbyla nic než slupka, jeho příkazy, které se znenadání rozpadly na prach, to vše spočívalo v pokoji v patře, odkud nám táta ještě včera všechno nařizoval. Potřebovali jsme rozkazy, abychom se s bratrem úplně nerozdrolili, byly naší maltou. Bez táty jsme si s ničím nevědeli rady. Tak tak jsme sami od sebe dokázali váhat, existovat, mít strach, trpět.“
Súrodenci žili celý svoj život, pokiaľ im pamäť siahala, úplne izolovaní od života za bránami vlastného panstva. Ich jedinou životnou náplňou bolo vykonávanie otcových príkazov, za ktoré by sa ani markíz de Sade nemusel hanbiť. Priväzovanie, naťahovanie na niečo ako škripec a šľahanie otecka (samozrejme na jeho vlastný príkaz) bolo len akýmsi slabým odvarom jeho ostatných zvyklostí. Ich otecko sa naozaj vymykal tomu čo by sme mohli nazvať priemerom, preto nebolo veľkým prekvapením, že nezomrel prirodzenou smrťou. Obesil sa. Chlapci sa tak znenazdajky museli sami postarať o jeho mŕtvolu, kúpiť mu rakvu a vykopať hrob. Prv sa však mali vydať na cestu do dediny a prekročiť prvýkrát vôbec hranicu panstva.
„Zašel jsem do borového lesa. Nezakoušel jsem strach, jaký bych byl v tom místě právem očekával, bylo to ještě podivnější, cítil jsem se jakoby unášen kupředu dechem koně, což je zvláštní, že ano, a zároveň jsem se každým okamžikem obával něčeho nečekaného, jako třeba že se nebesa pootevřou a pod nohy mi metnou blesk, abych nemohl jít dál, nebo že za každým ohybem cesty zeje nenadálá propast, z níž stoupají mohutné kotouče purpurového dýmu, ale nic takového se nestalo a já šel kupředu a říkal si, svět to neviděl a pes to nežral.“
V dedine dovtedy jednoduchý príbeh o zháňaní rakvy pre otca začne dostávať celkom iné smerovanie a rozbehne sa na plné obrátky. Rodinné tajomstvá, donedávna spoľahlivo ukryté za borovým lesom, sa postupne začínajú odhaľovať. Obrazy dovtedy len nejasne načrtnuté rozprávaním hlavného hrdinu nadobúdajú jasné obrysy. Konečná podoba je šokujúca.
Ak máte radi zvrátenosti a páčila sa vám Betónová záhrada, bude sa vám páčiť aj toto dielko. Ak sa chcete opäť uistiť, že ľudia sú vo svojej podstate zvieratá, a len spoločenské konvencie nás nútia, aby sme sa chovali proti svojej vlastnej prirodzenosti, čítajte! Ak si radi rozširujete obzory o literatúru „trošku“ iného druhu, do toho! Dobrá rada však znie: dôkladne sa „ozbrojte“, citovo a duševne utlmte! Táto kniha je určená ľuďom so silnými žalúdkami. Neodporúčam živo si predstavovať dej, aj keď kniha je napísaná tak, že či chcete alebo nie, nakoniec vaša predstavivosť fungovať začne. Bohužiaľ. Čo sa mňa týka, budem sa snažiť na tento príbeh čo možno najskôr zabudnúť.
Hneď po tom, ako som si prečítala na zadnej strane obalu knihy jej stručný obsah, vedela som, že to nebude kniha, ktorú by som chcela čítať dvakrát. Niežeby mala byť nekvalitná, ale jednoducho preto, čo bolo viac ako evidentné: že nepôjde o žiadny veselý príbeh. Prvý odsek teda rozhodne nesklamal moje očakávania, no nebol ani desatinkou hrôzy, čo mala nasledovať.
O holčičce, co si ráda hrála se sirkami
(La petite fille qui aimait trop les allumettes)
Nakladatel: Academia
ISBN: 80-200-1155-2
Edice: Scarabeus
Překlad: Kateřina Vinšová
Formát: 182 stran, 20x13,5cm, česky, vázaná vazba, 200gr.
Rok vydání: 2003
tak som sa k tomu konecne dostal. nie je to sice az taky masaker ako cave, ale stoji to za precitanie a zamyslenie. odporucam ;-)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.